| stachys | 
 |
(25.1.2010 13:14:05)
mně bylo skoro osm, když jsme se jenom s mámou stěhovaly po rozvodu cca 100km pryč - přišla jsem o školu, kamarády a samozřejmě o tátu i s celou jeho rodinou (babička, strejdové a tak), léta jsem pak nikoho a nic ze svého "prvního života" neviděla... A co si tak pamatuju, tak mi to bylo úúúúplně jedno, protože jsem měla svoji mámu, plyšáky a lego  Kdybych měla k tátovi nějaký větší vztah, tak by to byl samozřejmě průšvih, ale on chlastal a stejně nebýval doma...
Já myslím, že nejdůležitější je, aby syn měl tebe a cítil, že jseš OK, že jseš tu pro něj, že mu nedáš nijak ublížit a že všechno zvládneš, dokážeš a vyřešíš (aspoň se snaž, aby si to myslel  ), protože když máma řekne, že se nic zlého neděje, no tak se nic zlého neděje 
Vem mu všechny hračky, bal věci do krabic spolu s ním, i kdyby tě to mělo zdržovat, povídej si s ním, kam bude chodit do školky, jak to bude v novém městě vypadat, kam budete spolu chodit, co budete dělat, jak se bude stěhování líbit hračkám... a dělej, že se nic špatného neděje a vývoj událostí je naprosto žádoucí, pod kontrolou a že je to přece super se stěhovat, to by chtěl každý 
Neboj, to zvládnete, snaž se, aby ti věřil a bude to dobrý 
|
| cyann |
|
(25.1.2010 13:21:16)
S tím naprosto souhlasím, tak nějak jsem to i dělala, když jsem se s tříletým stěhovala do Holandska. Vzala jsem s sebou opravdu všechny jeho hračky (i když převoz nebyl jednoduchý), i jsem mu pokoj zařídila hodně podobně (Ikea to jistí, ta je všude stejná  ) Přišel do nové školky, jazykového prostředí, a zvládl to - spíš byl nervní předtím, když věděl že se něco bude dít, ale neuměl si představit co. Pak když to nastalo tak byl už spokojený - jako by si říkal - no jo, mohlo to bejt horší, hlavně že je tu máma pořád se mnou .
|
| stachys |
|
(25.1.2010 13:43:34)
jj, přesně tak... Máma se pořád nemohla odhodlat mi říct, že se budem rozvádět a stěhovat a těch pár měsíců, než mi to konečně řekla, jsem se docela bála, co se děje...
A KDYŽ mi to KONEČNĚ řekla, tak jsem jí vůbec nevěřila, že to je všechno, že kvůli takovýhle blbině se dělají takové tanečky (ona měla připravený hrozně dlouhé psychologicky vymakané podobenství o ostrůvcích a jak se na nich lidi navštěvují a bůhvíco) a chtěla jsem slyšet, co strašného se děje KROMĚ TOHO, že se stěhujeme k babičce a bez táty někam pryč...
Chodily jsme se pak ptát do zelinářství po krabicích od banánů, nekonečně dlouho jsme balily talíře a blbinky a serepetičky a já jsem poučovala plyšáky, kam jedeme a jak to tam bude vypadat a kde budou bydlet, protože oni se přece jenom trochu báli...
Já mám na celou tu anabázi vysloveně příjemné vzpomínky, hlavní bylo, že je máma se mnou a je spokojená Jediné, po čem se mi nakonec stýskalo, byla naše stará třídní učitelka
Máma se jako malá stěhovala za stejných okolností ještě dál a v ještě vyšším věku a vzpomínky má taky takový, ne vždycky je rozvod a stěhování katastrofa, trauma a děti musí být tahány po psycholozích a je to pro ně konec světa. (ale nepopírám, že to nemusí dopadnout vždycky tak dobře - já jenom, že to ani nemusí dopadnout vždycky špatně...)
|
|
|
| Tatramelka+3 | 
|
(25.1.2010 13:32:29)
Stachys, souhlas, že my jsme bývaly tímto mimořádné. Zas tolik dětí se asi nestěhuje a hodně z nich to přitahovalo a chtěli se s námi kamarádit. Když je i dobrá učitelka a pěkně to dětem vysvětlí... . Nevzpomínám si, že bych někdy trpěla tím, že nemám kamarády. To až pak po střední, když jsem odešla z města a žila dlouho mimo a popravě, já jsem nějak neměla vubec potřebu někoho kontaktovat, tak že jsem o své přátle přišla svojí chybou.
Ale mužete se třeba domluvit s nějakými známými aby si děti sem tam vyměnili nějaké obrázky poštou a 30km není tak daleko, tak že když se pak i sem tam uvidí, bude to pro ně něco zvlášního.
My se ted´ takhle pojíme poštou se švagrovcema, aby byli děti stále v obraze, že mají bratrance a sestřenice. PO telefonu jsou úža, když slyší jeden druhého, jsou nadšení a nebo když si rozbalí obrázek s nějakou žvjekačkou nebo bombńkem.
|
|
|
Moje známá, s podobnou zkušeností, mi nalévala energie do žil: ,, co zvládneš ty, zvládnou i tvé děti,, . Asi jo, když budeme vyrovnané my, děti taky. Taky mám ze stěhování obavy - jako např. ztráta domova jako zázemí, ztráta kontaktů se sousedy, známými, děti - škola, kroužky apod. Na straně druhé jsem si to pokusila postavit i pozitivně: po rozdělení majetku budeme mít s dětmi bydlení, které nám nikdo nevezme. Začneme znova, hezky si to tam zařídíme. Když jsem lidem přátelská a otevřená tady, půjde to i jinde. Dětem zachovám stejný sautský oddíl, na některé kroužky budou chodit na stejné, jen jinde. Budu bydlet jinde, kde nejsme tak na očích (je to tu drbárna), bude to víc anonymní,ale třeba to přinese víc soukromí...? Holky, kdo máte podobnou zkušenost s nechtěným stěhováním, jak jste to zvládly? Díky.
V její náručí
Živý betlémVsetín 
Štědrý den v Zoo OlomoucOlomouc 
Advent na KarlštejněBeroun 
Předsilvestrovský výstup na BrdoKroměříž 
Pražský Nový Svět pod rouškou nociPraha 1 
Živý betlém
Štědrý den v Zoo Olomouc
Advent na Karlštejně
Předsilvestrovský výstup na Brdo
Pražský Nový Svět pod rouškou noci
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)