| Vítr z hor | 
 |
(16.10.2011 14:48:29) U našich byl ráno mírný chaos pro rodiče (dodělávky), my jsme měli klid. Po obědě jsme šli na hřbitov, kde si rodiče vzájemně pomáhali s orientací ("tam za těma vojákama", nebo "u Foerstera dozadu").
Zhruba každý druhý rok jezdila babička z máminy strany, což byla velká legrace – protože táta se v jednom tyglíku s babičkou těžko snášel a občas to trochu bouchlo. Večeře byla fajn. Babička každý rok povídala, jak umřel strejda, táta brblal, že "takováhle morbidní témata zrovna dneska", babička podotkla, že máma udělala lepšího kapra než vloni, ale ta polívka by chtěla odležet. Táta společensky dodal, že ta plzeň (kterou rozděloval po kapkách, jak mešní víno) je stejně nejlepší pivo.
Ve zvláště podařených letech jedla babička k našemu obrovskému potěšení kapří oči. Jednou jsem to zkusila a málem jsem se udávila. Něco tam bylo. "To musíš vyplivnout čočku," radila babička, ale už jsem to nikdy nevyzkoušela.
Podarovaní jsme zpívali koledy, což bylo taky dobrý. Máma začala hrát na klavír, táta za chvíli pronesl pár duchaplných poznámek ohledně možného harmonického vylepšení produkce a pak šel hrát sám. Hraje fakt brilantně, je to vynikající jazzman. Vmžiku transponoval do nepoužitelné tóniny, kterou nikdo neuzpíval a radostně do toho mlátil, zatímco zpěv pomalu umlkal. Babička začala obracet oči v sloup a cedila jedovaté poznámky. My jsme seděli někde v závětří a brečeli jsme smíchy.
Nevzpomínám si, že by k nám jinak někdo chodil, ale mohla to být ještě větší psina.
|
| Vítr z hor | 
 |
(16.10.2011 14:58:35) Rodina, do níž jsem se přivdala, měla taky své rituály. Část příbuzných byla židovského původu (i když slavili vánoce úplně normálně), což přispívalo k chaotičtějšímu prožití svátečního dne. Bratr manžela ležel na židovském hřbitově a celá několikrát rozvedená a mnohogenerační rodina každý rok usilovala o společnou návštěvu. Dnes už se snad sehráli, ale ty první roky bez mobilů se nikdy nedokázali pořádně sejít.
Ráno se zkrátka několik příbuzných sebralo a odešlo k jiným příbuzným. Ti už ale zvonili na dveře v jiné pražské čtvrti. Kdo se výpravy neúčastnili, se snažili aspoň podávat co nejpřesnější zprávy o pohybu jednotlivých výsadků – a tím se to ještě komplikovalo. Poté, co ozdobeni bizarními pokrývkami hlavy (kvůli vstupu na židovský hřbitov) navštívili asi 3 prázdné byty, se někteří z nich opravdu sešli nad dotyčným hrobem.
Na hlavách měli leccos od cylindrů přes námořnické kšiltovky, příliš malé klobouky po dědečkovi, zmijovky – až po kapesník s 4 uzlíky (jednalo se o zvláště váženého člena rodiny, ověnčeného mnoha tituly, ale bohužel velmi roztržitého).
Byla to smutná a zároveň slavnostní chvíle, ale oni vypadali jak šílenci.
|
| Vítr z hor | 
 |
(16.10.2011 15:06:40) Po svatbě jsem chtěla mít "vlastní" štědrý večer, ale obě rodiny prudily, tak se Štědrý den v prvních letech mého manželství změnil v jedno velké tažení po příbuzných.
Nejdřív jsme se stavovali u našich, máma je dobrá kuchařka a z mého hlediska se jednalo o docela snesitelnou část večera. Taky jsme nafasovali proviant.
U tchýně jsem trpěla jako zvíře, bo slavnostní večeře sestávala z rybích prstů obsypaných "bramborovým salátem" (brambory smíchané s cibulí a mrkví přímo na stole – "dřív jsem to nestihla a majonéza není zdravá").
Pozdě v noci jsme se teprve vraceli domů, já přihřívala večeři, za úžasný bramborový salát jsem se nedokázala pochválit ani já sama, postupně se mi smíchaly všechny tři štědrovečerní večeře – a párkrát jsem nocovala na záchodě, protože z postele bych to nedoběhla.
Jednou ale přišla taková šikovná vánice, při níž jsme málem nedojeli a manžel vyměkl. Od té doby jsme byli na Štědrý den doma a přes to nejel vlak.
Dodržuji to dodnes s tím, že každý, kdo se pozve, je pozván. Hlavně, když nemusím nikam jezdit.
|
|
|
|