| 10.10Elška16 | 
 |
(14.8.2015 21:47:01)
Mám ráda život, časem jsem pochopila že je nádherný v každém svém okamžiku. Třeba v tom jak vychází slunce, kvetou květiny, zajímavé mraky a duha na obloze, zvířata a děti, s kterými si užiji hodně legrace. O to víc se nedokážu představit, že jednou (vzhledem k mému věku třeba za 50 –60 roků (pokud budu zdravá – už tohle nebude. Že budu ležet jako nějaký nehybný kámen v zemi a nebudu a oničem vědět, nic cítit. Na druhou stranu jsem věřící (římská katolička), a doufám v to že ta duše budu pořád já jak se vnímám dneska a že budu žít nějakým způsobem dál. Mám poslední dobou strach, že se stane něco mým nejbližším nebo známým, bojím se že se třeba neprobudím. Moje babička umřela v 54 letech na rakovinu, dědeček v 27 letech na ledvinnou nedostatečnost. Babička z mamčiny strany v 94 letech na mozkový nádor a děda v 61 letech na infarkt. Napadají vás někdy podobné myšlenky? Jak je zahnat něčím veselejším
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(14.8.2015 21:57:42)
Že se neprobudím se nebojím, takovou smrt bych si pro sebe přála. O nejbližší mám taky strach, ale snažím se tomu moc nepodléhat. Nechat to osudu.
|
|
| Uarda | 
|
(14.8.2015 22:00:27)
Elso, usnout a už se neprobudit - tak to bych si přála! Moja stařenka prý umřeli ve spánku (říkala maminka), maminka sama si celý život představovala, že tak umře taky. Splnilo se jí to.
|
|
| Pam-pela | 
|
(14.8.2015 22:16:18)
Elso, nemám strach ze smrti, protože vím (ne věřím, prostě v sobě to vím), že duše neumírá  . To Já - vědomí prostě zůstává, jen tělo skončí svou pozemskou pouť.
Jestli se něčeho bojím, je to dlouhé bolestivé umírání. A samozřejmě mám i obavu z toho, že uvidím, jak se trápí mí blízcí - to už jsem zažila.
Ale v normální míře je to naprosto běžná lidská obava  .
|
|
| cinnamon | 
|
(14.8.2015 22:36:45)
Elso, možná by ti pomohl rozhovor s nějakým moudrým duchovním, pokud jsi věřící. V těchto věcech je asi dobré držet se takového přesvědčení, které je pro tebe autentické. Jestli věříš, že tvoje duše přetrvá, pak i ona bude ve své existenci něco vnímat, nebudeš ležet jen jako kámen. Nikdo z nás neví, kolik a jak bude člověk po smrti vnímat z toho, co vnímá teď, ale jako věřící ti nakonec určitou naději může dát Bible "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují" - to nezní špatně, ne? A určitě bys tam našla i jiná zaslíbení, která tvou víru v útěšný a dobrý konec podpoří. 
|
|
| libik | 
|
(15.8.2015 0:15:26)
Bojím se beznaděje, ale nemyslím si, že smrt je taková.
|
|
| withep | 
|
(15.8.2015 6:51:53)
Promiň tu ironii, ale protě mi ta asociace naskočila - závěrečná slova jednoho vtipu: "To jsou katolíci, oni to tak chtějí."
Nemyslím drastické peklo, jehož popis předchází, ale obecně už ten strach ze smrti. Přitom kdyby opravdu hluboce věřili, tak se nebojí, naopak se těší, že se setkají s bohem. Mám z toho dojem, že katolické učení moc nedokáže dodat jistoty lidem, kteří žádný hluboký náboženský život nevedou, ale přitom přece jen trošku přemýšlejí o smyslu života. Pak ten druhý extrém - ti, co nad ním nepřemýšlejí, tam to zase může fungovat.
Já jsem oficiálně taky římská katolička. Ale právě to přemýšlení mě dovedlo dál. Žádné náboženství nepraktikuju, nemám tu potřebu, a v kontaktu s bohem jsem možná víc, než pravidelní návštěvníci mší. Smrti jako takové se nebojím, jen prostě doufám, že tu budu moct se vými milovanými být co nejdéle. A protože nevím, jak dlouho to bude, vážím si každého dne, okamžiku. To je to jediné, co na smrti bolí - nekompromisně a definitivně tě oddělí od tvých blízkých. Ale bolí to jenom teď, když si to představíš, možná těsně před ní, potom už ne. Bezprostředně po smrti bývá mysl klidná, beze strachu, a nebudeš se vnímat jako dneska (dneska se vnímáš velmi omezeně). Západů slunce můžeš vidět ve svých dalších pozemských životech ještě spoustu, jen ty blízké budeš mít pravděpodobně jiné (i když někdy se bytosti záměrně znovu setkají).
|
| cinnamon |
|
(15.8.2015 13:19:42)
Withep, nekopu za katolíky, ani za křesťany, přesto si myslím, že to není věc náboženské příslušnosti, ale spíš osobního poznání a osobní duchovní praxe. To, co je pro jednoho v rovině vědění a cítění přirozené, v tom může mít druhý zásadní pochybnosti, nebo dokonce zmatek. Najít sám sebe a své přesvědčení není vůbec snadné - v kontaktu se silným náboženstvím stejně jako při zcela individuální praxi. Nezdá se mi, že by pro katolíky byla příznačná obava z konce života a absence důvěry v to, co bude následovat . Období pochybností a nejistot jsou do jisté míry normální, spíš je otázkou, jestli jde o tohle, nebo o nějaké obecné problémy s úzkostností, na které se jen tenhle obsah "navěsil".
|
|
|
| fisperanda | 
|
(15.8.2015 9:06:11)
Přemýšlím nad tím často. Já bohužel nejsem věřící, nemám takovou útěchu, že něco bude pokračovat. Já vím, že sem se narodila, budu žít a umřu. To je celý, a není pak nic dál. Co sem stihla, stihla sem, co ne, zůstane neudělaný, neprožitý. Geny se rozmnožily, i když né tak moc, aby mě příroda poplácala po rameni, úlohu sem splnila a tak umřu a shniju.
Nejvíc mi na tom vadí, že žiju s vědomím smrti, zatímco zvířata to absolutně netíží. Být člověk s tím vším věděním a zároveň nevěděním je na prd 
|
| libik |
|
(15.8.2015 14:04:24)
Když jsem byla malá(mladá), strašně jsem litovala "staré"(tak nad 50 ), že už tak brzy umřou a ví to, nechápala jsem, jak to, že nejsou v panice, myslela jsem, že to musí být hrozné(to vědomí).
No a ono ne. Myslím, že nemusíš mít vizuál svatého Petra nebo reinkarace v jiného člověka, aby ses nějak smířila a tušila, že nevíme všechno a že třeba..
|
|
|
| Kafe | 
|
(15.8.2015 9:35:40)
Smrti (své) se nebojím. Možná její formy. Jo takto umřít ve spánku, to by se mi líbilo.
Bojím se o své nejbližší, zejména děti. To je přirozené. A nemyslím si, že smrtí to končí. Smrt je jenom nový začátek.
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(15.8.2015 18:42:37)
já se bojím smrti jen v tom kontextu, že tu zanechám své blízké, bez možnosti jim být k pomoci... nebýt zodpovědnosti vůči dětem a rodičům, mít jistotu, že tu někdo bude, kdo mě zastoupí, postará se o ně, netrápilo by mě to... nevím, jestli je smrt definitivní nebo jen začátek něčeho dalšího, ale nevidím na tom nic děsivého... daleko víc se bojím stárnutí a chátrání, obzvláště fyzické stránky, děsí mě představa života v bolesti a bezmoci, závislosti na jiných...
btw bezva téma pro krásný letní den 
|
| Vojtami56 |
|
(15.8.2015 19:48:03)
Neboj, po smrti budes mit lepsi pocit a mit moznost vratit se zpatky do zivota a do sveho tela, nebudes chtit zpatky.... Takove je nebe pro ty, kdo veri v Boha.
a strach ,dokud zijeme, o budoucnost ,o deti , atd, je normalni a lidsky, bohuzel nekdy je to az bezmoc, ze nemamee v nicem poradnou jistotu,s ti m se neda nic delat.
pokud jsi katolicka, radim ti jedine, sver sve obavy, ne nam, ale primo zdroji...Bohu, popros ho, at je s Tebou, at Te chrani, vypros si pro sebe Bozi pozehnani.;)
|
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(15.8.2015 20:42:56)
smrti se nebojím
|
|
|
V její náručí
Živý betlémVsetín 
Štědrý den v Zoo OlomoucOlomouc 
Advent na KarlštejněBeroun 
Předsilvestrovský výstup na BrdoKroměříž 
Pražský Nový Svět pod rouškou nociPraha 1 
Živý betlém
Štědrý den v Zoo Olomouc
Advent na Karlštejně
Předsilvestrovský výstup na Brdo
Pražský Nový Svět pod rouškou noci
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)