Hehe, no takhle podobně dopadl náš výlet do Dětenic na prohlídku o dušičkách.
Jinak zoo už ani moc nenavštěvujeme - děcka tam ty zvířata stejně nikdy nezajímaly, zkoumaly tak maximálně kanály a odpadkové koše(do těch cca 6ti let - coby starší to už jen proletí, zběžně okoukne zvěř ve výběhu, poznamená, že dělá velká hovínka a jde dál). No mám já tohle zapotřebí?

Jak předejít těmhle pocitům - netěšit se vyloženě na nic - aspoň pak nenastane to zklamání. Hlavně si nepředstavovat, že ty potvory bude něco bavit.

Ne, teĎ zcela vážně - já si veškerý tyhle akce užiju nejvíc, když jdu s dětmi sama, bez manžela, bez kamarádů, bez ostatních příbuzných, prostě jen já a děcka. Tudíž se věnuju jen jim, nevykecávám se, nenervuju se co si o mně případně o dětech ten náš doprovod zase bude myslet(a následně mi bude udělovat chytré, leč nevyžádané rady) ... a hned je to o dost jednodušší. Ale ani tohle klidné naladění neustojí utahané dítko, které samo neví, co chce, ale i tak tuhle situaci zvládám o dost líp, když jsem sama, než když mám někoho "za prdelí".