S manželem se snažíme rok o miminko, ale nedaří se nám. Já mám syndrom polycystických ovarií a nejspíše vůbec neovuluji, manžel má horší spermiogram. Poslední 3 měsíce myslím na náš problém skoro každý den, sex mě ani netěší, pokaždé mne napadne, co kdyby to teď vyško. Již jsme absolvovali první vyšetření v CARu. Ubíjí mě, jak se na každé vyšetření čeká, i to, že s tím nemůžeme nic udělat, že šance na přirozené početí je malá. Mám v plánu vyzkoušet hormonální jogu, ale kurz bude až v květnu...snažím se cvičit, správně jíst, ale kromě úbytku hmotnosti efekt není..
Nemůžu se vnitřně srovnat s tím, že bychom měli jít na IVF, přitom děti oba moc chceme. Uvědomuji si také, že nejspíš nemá cenu moc vyčkávat, je mi 30.. A když už si připustím, že bychom tento proces absolvovali, tak se mi vybaví všechny neúspěchy kamarádek Bojím se, že se budeme snažit mnoho let a stejně to nevyjde :-(
Určitě se tu najde někdo, kdo byl v podobné situaci. Jak jste se s tím vším srovnali?