Zdravím, jdu si popovídat. Mám s mužem, se kterým jsem 13 let dvě dcery 9 a 6 let. Již několik měsíců manžel neustále nadhazuje, že by to chtělo ještě toho kluka. Evidentně po něm touží. Včera dokonce mluvil s nějakým cizím chlapečkem u pokladny v Lidlu. Sousedce se narodil syn a když se to muž dozvěděl bylo vidět, že závidí. Prostě vím, že by chtěl. Několikrát jsme o tom zcela vážně mluvili. Já jsem totiž zásadně proti. Muž moje argumenty uznává a nijak na mě netlačí, ale často mívá ty narážky a já se trošku bojím, aby za pár let (až promarníme tu šanci) mi to nevyčítal. Tady jsou jistě ženy, které chtějí víc dětí a muži nechtějí proto mi dokážete popsat vaše pocity a podle čeho se rozhodujete.

Popíšu aspoň trochu jak to vidím já. V první řadě nechci manželovi dopřát něco po čem touží, protože ho mám ráda když vím, že to zcela zásadně změní zejména můj život. Není u nás překážka bydlení ani financí, máme vlastní velký dům a vyděláváme nadprůměrně, ale...
- Jsem již nastavená, že mám splněno, po dalším dítěti (bez ohledu na pohlaví) absolutně netoužím.
- Jsem po dvou císařích a doktorka mě několikrát upozorňovala, že jsem "blbě srostlá" tj. rizikáč od počátku a 100% císař jako porod
- Nemám absolutně žádné zázemí v podobě hlídacích babiček nebo kohokoliv jiného tj. nemoci, prázdniny, víkendy musíme zvládnou sami. Velmi mi chybí i běžný společenský život ve dvou protože prostě nemáme kam dát děti. Nyní už se těším, že holky jsou ve věku, kdy budeme moci zase začít "víc žít" a měla bych zase mimino.
- bydlí s námi tchán, děti hlídá jen v opravdu nejnutnějších pracovních případech a prostě řečeno mi snižuje kvalitu života.
- manžel se v minimální míře podílí na domácnosti, dělá minimum věcí a to vždy na mou výslovnou žádost, o paní na úklid nechce ani slyšet, nevaří
- o děti se stará ve stylu pohlídá je, i odveze na kroužek, vyzvedne ze školy (to vše pod mým dohledem - kde kdy má být) ale neumí o ně pečovat, že se mají česat, mýt, stříhat nehty atd. jde zcela mimo něj
- dcery mě stály velmi hodně sil, zejména ta starší. Do školky začaly chodit až v pěti letech (není místo), každý měsíc jsou nemocné. Neumím je vést k samostatnosti a vyžadují nadstandardní péči pokud jde o spaní

Přesto všechno se trošku bojím, aby to mezi námi "neudělalo zle". Jo mě je 33 a manželovi 44. Můj názor je, že vzhledem k věku manželovi již ujíždí vlak.
Díky za postřehy