V práci mám šíleně náročné období. Jednak se tu dějí věci "politického" charakteru, velmi závažné, které dopadají na všechny. Jednak zastupuji a pracuji za dva lékaře plus přesčasy a noci v práci. A mezi lidmi (pacienti, příbuzní) ty předvánoční emoce vřou. Manžel řeší nějaké zdravotní problémy, já jsem samozřejmě ten, kdo má všude volat, přeobjednávat atd. Teď je v cizině. Nepamatuji v minulých týdnech den, kdy bych se mohla vyspat. Ve čtvrtek jsem po práci zůstala ležet na inspekčáku a čuměla do stropu.
Děcka se měly vrátit z hor asi ve tři v noci z pátku na sobotu. Vidouc včera v pět ráno situaci, odházela jsem sníh, vyvenčila psa (urval vodítko), nakrmila kocoury a doběhla do práce pěšky. Na konci dne jsem sotva stála, ovšem bylo nutno navštívit krátce oddilenskou vánoční party, už proto, že na mě padl los s dárkem pro naši ukrajinskou uklízečku a nechtěla jsem ji zklamat. Cítila jsem se tam hodně nesvá, do toho mi volal tatínek smutnou zprávu o úmrtí své sestry, vrátila jsem se do práce v úplně down náladě a v 7 vyběhla domů.
Vyvenčila jsem psa, nakrmila kocoury, odházela nový sníh i na cestě, abych ve tři mohla vyjet a zavolala děckám. Vzala to jen mladší a nevěděla, kde se cestou z Korutan nacházejí, snad před Vídní. Místo plánovaného zdobení cukroví jsem si šla "na chvilku" lehnout. Telefon na hlasito, aspoň jsem se domnívala. Holka měla volat až budou v Brně, tedy hodinu od cíle.

No a pak mě vzbudilo světlo na schodišti. Nevěděla jsem kdo, jsem, kde jsem a co se děje. Děti se mi pokoušely hodinu dovolat. 16 nepřijatých hovorů. Přijely už v 11! Zavezl je manžel paní učitelky. Toho už jsem ani nezahlédla. Chudáci holky, vystresované, jedna dokonce s horečkou. Vypadám jako opilkyně. Nevím, co mám paní učitelce napsat a co poslat jako satisfakci. Jakákoliv omluva vypadá plytce...