Nejdřív jsme byli na 3 lůžkovém pokoji, společně se 2 maminkama a jedním miminkem, taky holčikou. Druhá maminka měla chlapečka v inkubátoru. Nechápala jsem jak bez něj může být, připadalo mi to šílený.
Sárinka pořád spinkala, ani papat moc nechtěla, snažila jsem se jí budit, ale většinou bez úspěchu. A tak začla pěkně hubnout. Během 3 dnů se dostala na váhu 2160g. Byla tak drobounká. I sestřičky se jí bezúspěšně snažili vzbudit. Zjistili že má žloutenku a tak jsem jí musela odvést na 24 hodin na dětské oddělení do přízemí. Každé 2 hodiny jsem jí jezdila krmit a ještě jsem začala odstříkávat mlíčko, kterým jí dokrmovali. Ze začátku odemě skoro nic nevypila, ze stříkačky jí to asi připadalo jednodušší. Druhý den jí hodnoty klesli, a tak jsem jí dostala zpátky. Na pokoji se zatím vystřídali další maminky. Všechny, a že jich bylo dost, myslím, že se jich na těch 2 postelých prostřídalo 5, celkem ušli. Nadstandart nebyl totiž pořád volný a domů jsme nemohli, malá pomalu přibírala a v Kadani pouští domů až po očkování a očkuje se až při váze větší než 2400g. Sárinka pořád dost spinkala a zase se jí zvedli hodnoty a tak se musela zase jít opalovat na dětské oddělení a mě bylo zase smutno. Těch 24 hodin se strašně táhlo. Pořád jsem jí jezdila ve dne v noci po 2 hodinách kojit, byla strašně líná a dost záleželo jak dlouho jí u prsa udržím, když se to povedlo 10 minut, vypila 10 ml, když 20 minut, vypila 20 ml. Pořád to ale bylo málo, a tak jí dokrmovali převážně mím mlíčkem. Druhý den mi jí zase vrátili.
Po týdnu stráveném na šestinedělí jsme konečně dostali nadstandart, konečně jsme se vyspali. Každé 2 hodiny jsem pořád kojila, ale Sárinka přibírala strašně pomalinku 10g, 20g … připadalo mi to nekonečný, že tu snad budem do vánoc a do toho dostala žloutenku napotřetí, ach jo, zase jsem byla sama. Ale na dětském odd. začala Sárinka konečně pořádně papat, už mi z prsa vypila i 60 ml a tak začala i víc přibírat. Další den mi jí zase dali na pokoj.
V pátek jedenáctý den začali Sárince zase stoupat hodnoty a na mě začala padat deprese a začala jsem bulet, strašně jsem chtěla domů a místo toho hrozilo, že mi malou zase vezmou, ach jo. Snažila jsem se opalovat jí u okna, ale jako na potvoru, bylo už několik dní pěkně ošklivo, ale nakonec na dětské nemusela, asi bych se zbláznila, kdyby mí jí zase vzali. Prosila jsem doktorku s brekem ať nás už pustí, že na to očkování přijedem dodatečně, ale nedala se. A tak do mě maminky rvali zákusky a piknik a picao abych prý měla tučný mlíčko (cha, cha, starý babský pověry) V pondělí 30.7.07 – 13. den měla malá konečně 2360 g, modlila jsem se aby přez noc nabrala 50 g a my mohli domů. Možná by nabrala dřív, kdybych se nesnažila jí jen kojit a nechala bych si jí i přikrmovat, ale přišlo mi, že by pak mohla být pěkně pohodlná a líná a prso třeba odmítat, protože ze stříkačky to měla vypití raz dva a bez práce, ale já jsem chtěla za každou cenu kojit, kojit a kojit.
V úterý, 14. den se mě sestřička zeptala jestli chci pořád tak moc domů. Jestli má přimhouřit oči a o váhu se kdyžtak opřít, no nevím jestli něco z toho udělala, ale Sárinka prý vážila 2400g a že jí prý za chvíli naočkuje a můžem frčet domů. Byla jsem tak šťastná. Konečně jsem se dočkala. Zavolala jsem manželovi a mamině, že si pro nás můžou přijed.
A tak 31.7.2007 si nás tatínek konečně po dlouhých 14 dnech odvezl domů.
Závěrem musím pochválit celý personál Kadaňské nemocnice, při příjmu, na porodním sále, na šestinedělí i na dětském oddělení jsem se za těch 14 dní setkala jen se skvělým, milým, ochotným a vstřícným personálem. Za pár let se doufám znuvu uvidíme, jen bych si přála jinou porodní asistentku, s touto bych se asi bála, že mi zase bude skákat po břichu, ale jinak byla skvělá a taky doufám že se konečně dočkám rodit na CAPU třeba do vody nebo na stoličce. |
