| angrešt |
 |
(30.9.2013 16:02:09)
Když už jsem tedy, ehmm, výslovně jmenovaná jako ukázka... 
tak samozřejmě, že jsem občas líná. A i když se snažím si to vnitřně okecat, tak stejně vím, že je rozdíl, velmi hluboký rozdíl mezí leností a odpočinkem.
A s tím souvisí pak výsledný vnitřní pocit - pocit pohody při odpočinku (umím úplně poklidně sedět na lavičce na zahradě a koukat na růži a fakt se nezvednu a nejdu ten plevel vytrhnout ) a pocit zhnusenosti a zmaru, když to není odpočinek, ale lenost. Když vnitřně v tu chvíli VÍM, že si únavu a nutnost dřepět jen vsugerovávám a tím se vlastně unavuju, je to duševní námaha, obelhávat sama sebe a tím se v kruhu vlaastně dooprqavdy unavím a pak fakt jakože potřebuju odpočívat... ale chválabohu mám dostatečně silný vnitřní motorek a lenost ve většině případů umím překonat a rozetnout ten kruh.
Samozřejmě, někdy se nepovede. Ale v drtivé většině případů ano. V poslední době mi s tím pomohly výše již Cimbur zmíněné přednášky (knihu jsem nečetla).
A tak obecně k stíhání a tak. Jistě, něco je vrozené, jsem celkem od přírody spíš aktivní. Ale ze své rodné rodiny jsem ta od přírody nejpomalejší
Jsem přesvědčená, že je to daleko více věc přístupu. Hlavní věc je, že si nic sama sobě neznechucuju. Nikdy činnosti předem nemaluju v barvách hnusu, prudy a otravnosti. Nepřistupuju primárně k mytí umyvadla jako k fujce, při které musím ohnout hřbet a šmrdlat pitomou houbičkou a zase to bude zejtra špinavý... ale přistupuju k tomu prostě jako k mytí umyvadla. Buď zcela bez emocí, nebo ještě častěji s určitým pozitivním pocitem, že bude hezky čisté, že je to prima, že mám tak hezké bydlení se zánovním umyvadlem, že je to radost, mít domácnost, o níž je potřeba pečovat... mám v sobě vnitřní nastavení směrem k vděku, radosti a pokoře vůči tomu, co mám a mít bych nemusela. A nepěstuju v sobě předem falešný odpor. Ono totiž (jak tu ostatně většina píše) když už se člověk vybičuje a zvedne se z toho hnití a jde tu činnost udělat, tak si ve výsdledku uvědomí, že ona vlastně zdaleka nebyla tak namáhavá, nechutná, nudná, dlouhá... jak ji viděl ve svých představách. Lenost totiž není opakem aktivity, lenost je pěstování vnitřních démonů a hýčkání vlastního chundelatého strachu z nich. Překonat lenost znamená vzít pohrabáč na bubáka (viz. Pratchett).
Lenost daleko víc než s nějakou únavou souvisí s naším cynismem a pohrdáním a neláskou k prostředí kolem sebe. Chybí nám dětský úžas z pohledu na hvězdy. Když se podíváš na vysavač očima dítěte, které ho vidí poprvé, neuvidíš v něm "ten blbej starej krám, co už blbě saje a radši ani vysávat nebudu, bolel by mě z toho hřbet a stejně bordel nikoho nezabil..." - ale uvidíš v něm draka s dlouhatánským krkem a Ty ho zkrotíš, lapneš za hrdlo a on za velkého řevu skloní hlavu k zemi a sežere nepořádek za trest, že předtím sežral princeznu... lenost je totiž jen obraz všednosti, který sami sobě vtiskujeme do vlastní duše. A úplně zbytečně.
A ještě jedna věc - "pilná včelka" bývá (viz. zmíněné přednášky) často jen jinou formou lenocha, lenocha hyperaktivního, který odsouvání nepříjemných činností maskuje před okolím, ale hlavně sám před sebou tím, že pořád něco dělá. A tohle jsou pak ti adepti na sesypání, protože to vnitřní hnití z neudělaných nepříjemností nabývá rozměrů úplně stejných oblud, jako u těch, co nic nemaskují a rozplácnou se. Jen se u tohoto vlastního duševního sebevyčerpávání leností ještě bokem poněkud víc vyčerpávají fyzicky.
A jelikož jsi chtěla konrétní recept na boj se svou vnitřní leností
Lenost se mi překonává daleko snáze, když večer proberu v hlavě den a "odškrtnu", co je hotovo, a naplánuju si, co budu dělat den další. Neplánuju si neúměrné objemy činností (až na výjimečné situace) - znám se a vím, jaké je moje tempo (ono totiž ve skutečnosti není nijak závratné). A večer vždy opouštím čisto. Tj. čistou linku, čistý stůl, odklizené předměty ze zásadních ploch. A jelikož to dělám každý večer, tak se mi tu nenahromadí hory, které by pak večer zabraly šíleného času, který by mi kradl spánek. Taklhe věnuju večer domácnosti kolem 20 minut - nádobí do myčky, klidit linu a stůl, umýt umyvadlo, posbírat hračky. To je asi všechno. A ráno začínám vždy se zhruba stejným stavem bytu každý den a ten stejný stav se dá udržovat bez vyčerpání.
Další věc je, že chodím včas spát a cením si svého spánku, nespím nikdy méně než 7 hodin.
Další věc je, že každý den musím odejít ven - když se ráno zaseknu doma, tak se mi sepne vnitřní hnicí okruh a pak zybtek dne mnohem víc lenivím.
A další, hrozně důležitá věc - nikdy nerozmělňuju činnosti. Když vařím, tak vařím, když se koukám na film, tak se koukám na film, když žehlím, tak žehlím, když pleju, tak pleju, když spím, tak spím... to je totiž jeden z velkých morů a generátorů lenosti - nesoustředěnost, neschopnost se věnovat jedné činnosti chviličku intenzivně, tříštění a pocit "že si to zpříjemním", což ale ve skutčenosti vede k nadměrné duševní námaze, prodoloužení činnosti za cenu vyšších ztrát vlastních sil a takto vnitřně trvale unavovaná duše daleo snáz rodí obludy hnusu z činnosti. A tohle tu určitě za chviličku všichni budou rozporovat, že kdyby nekoukali při žehlení na film, tak ani nevyžehlí, jaká by to byla otrava... a to je právě to ono. To vnitřní a priori nastavění do modu "OTRAVA, PRUDA, DŘINA" a jeho plané ubíjení a přebíjení zbytečnostmi a uhýbaní před bubákem.
|
| Sandrine | •
|
(30.9.2013 16:12:51)
Angrešte, díky moc za inspiraci, je to opravdu úplně jiné vnitřní nastavení, hlavně se v diskusi zapomnělo na tu nesoustředěnost, to je myslím velká pravda a velký mor, četla jsem o tom už dávno v jedné knize od E. Fromma, ten základní princip soustředit se vždy jen na jednu věc, pro mě něco téměř nepředstavitelného, mám to přesně obráceně - nikdy nemyslím na to, co zrovna dělám. Teď ještě jak se donutit ke změně.
|
| angrešt |
|
(30.9.2013 18:12:54)
Soustředění se buduje čím dál hůř, protože prostředí je mu čím dál méně nakloněno. Když jsi chtěla někomu vzdálenému něco složitějšího sdělit, tak si obvkyle musela ručně napsat dopis a tak ses musela nějakou dobu sosutředit. Dneska pošleš SMS, čímž uděláš pětinu sdělení a onen člověk Ti pošle SMS se žádostí o dovysvětlení a ty mezi dokončením vysvětlovací myšlenky třikrát přestoupíš v MHD a koupís si noviny a párek v rohlíku... a tak je to i s řadou jiných věcí. Strašně trháme myšlení a pak se to projevuje i trháním činností.
Ale soustředění se fakt dá naučit, jsou na to různé tréninky, knížky a tak. já se dokážu opravdu intenzivně soustředit, ale naučil mě to táta už jako dítě, nemám to nějak "vrozené" 
|
|
|
| ronniev | 
|
(30.9.2013 16:25:16)
Prostě zenové vnitřní nastavení... soustředit se na to, co je teď a tady, a to ostatní přijde samo... Nemívám to často, ale když se mi to povede, je to paráda. Jestli to tak máš trvale, tak ti závidím 
|
| angrešt |
|
(30.9.2013 18:14:51)
Trvale to nemám ani náhodou
Ale snažím se a trénuju to a při dost činnostech to dokážu, netěkat a prožít činnost samotnou. A tím nemyslím rozhodně jen práci, možná je i lepší naučit se plně prožívat prožitky, třeba pohled na listí, koukání na film... a nebzíkat alespoň u těch velice milých a příjemných činností. PAk to jde snáz i u práce.
|
|
|
| TaJ | 
|
(30.9.2013 16:38:01)
Angrešte - moc krásně napsané....a pravdivé. Jinak spoustu věcí se snažím dělat podobně, například večer probírám, co je potřeba udělat další den, plánuju kdy a co apod., taky zásadně chodím spát s uklizenou kuchyní i hračkami, vždycky ráno ustelu postele, opláchnu nádobí po snídani a dám prostě všechno do pořádku tak, aby bylo příjemné se vracet a nečekala na mne hned další práce - zabere to pár minut a přesně jak píšeš, dá se to tak průběžně udržovat pořád... Jen tě obdivuju, že dokážeš jít včas spát, to já většinou ne - pracuju na krátký/dlouhý týden a chodím domů v 21h, než si popovídáme a probereme nejnutnější provozní věci s manželem, navečeřím se a dám právě trochu do pořádku byt, tak je jedenáct ani nemrknu a pak si chci ještě užít chvilku klidu sama pro sebe, než jdu spát...neumím odněkud přijít, dát si sprchu a jít hned spát, potřebuju nějaký čas, než se jakoby zklidním a přepnu na domácí režim. Takže dřív jak o půlnoci většinou spát nejdu a ráno bohužel musíme vycházet se synem v 7 na autobus, jedeme do školky a pak já do práce...
|
| Annie01 | 
|
(30.9.2013 17:05:40)
Holky, blbě se mi to přiznává, Angrešt čtu moc ráda, ale dneska jsem dokonce líná to i přečíst.
Den Debil začal migrénou, pokračoval zraněním jednoho dítěte, nutností totálně překopat program, takže tady sedím v županu neschopna práce, kolem mě špinavý nádobí a stůj tone pod kupou čehosi.
Vím, že bych měla jít se psem, nakoupit, uklidit a pracovat, ALE nezvládnu si ani sundat ten župan, tudíž - nebydlíme na samotě - nemohu venčit zvíře v županu, ani v supermarketu by mě asi neuvítali, dokonce v tom "vohozu" ani neuklidím, protože naprosto brzdí moji aktivitu. Takže hlava XXII.
Dožene mě až stres - tzn. pokročilá hodina, čůrání-chtivý pes, příjezd manžela a pak budu po zbytek večera budit dojem, že jsem celej den v poklusu. Pokud se tedy zraněné dítě nezmíní, že tady jeho rodička hnila v županu a počítače.
Aktivní a produktivní lidi obdivuju, ovšem v nejhorších stadiích lenosti jsou mi až odporný a jejich životaschopnost zaměňuju za psychickou poruchu, obsedantní projevy a nutkavé chování.
|
| angrešt |
|
(30.9.2013 18:18:46)
Zranění dítěte a vůbec souhra blbých okolností není lenost, ale prostě souhra špatných událostí. A reakcí člověka je pak často následná otupělost, je to forma odpočinku mozku po vypětí. Takže si poseď v klidu v županu a můj příspěvek nečti
|
| Annie01 |
|
(30.9.2013 18:28:46)
Angrešte, já jsem naopak moc ráda, že jsem si přečetla, co jsi napsala. Dítě naštěstí není nijak ohroženo na životě, je to nepříjemné a vzhledem k tomu, čemu se věnuje v rámci mimoškolních aktivit, docela překážka, ale věřím, že nikterak zásadní. Spíš jsem si uvědomila, jak je zdraví křehké a důležité. A ten útlum - přesně jak píšeš, to je jednoznačně fyziologický proces, kdy pokles prvotního adrenalinu vede k tomuhle "pádu do propasti".
Na druhou stranu bych tím neměla omlouvat fakt, že nemám ustláno a ještě jsem dneska nenapsala ani řádku věcí do práce.
Napíšu si seznam, co potřebuju ještě dneska stihnout, odškrtávání mi vždycky dělá dobře. A večer půjdu brzy spát. To mi taky obvykle pomáhá.
|
|
|
|
| angrešt |
|
(30.9.2013 18:17:02)
Přesně, trvalá údržba 
S tím spaním je to blbý, to máš velmi nepříjemnou pracovní dobu, to je asi dost neřešitelné s včasným uložením se.
Já můžu, jelikož jsem na RD, takže nejsem tlačena výraznými vnějšími okolnostmi.
Ale tady byla řeč hlavně o tom, že člověk je líný jít i odpočívat a spát. A s tím se dá dělat mnoho
|
| TaJ |
|
(30.9.2013 18:50:03)
Angrešte, no já už jsem si na tu pracovní dobu zvykla, pracuji tak už skoro 15 let, ono to má i svoje výhody - sice jsem 2 dny od rána do večera pryč, ale pak mám zase 2 dny úplně volné, takže můžeme ledaccos podniknout, můžu si v klidu dopoledne třeba uklidit a odpoledne už mám volné pro syna...nemusím si brát volno na doktory, logopedii, úřady a když je syn nemocný, tak nemusím zůstávat doma, ale prostě dva dny jsem s ním já a pak dva dny dopoledne babička a odpoledne manžel, takže za 3,5 roku, co jsem zpátky z mateřské, jsem si nemusela brát ani jediný den ošetřovačku nebo dovolenou....navíc já jsem založením sova, takže jsem vždycky chodila spát pozdě, jen teď musím vstávat dřív, než když jsme ještě neměli syna, respektive nemám moc kdy to dospat ani třeba o víkendu, protože syn je naopak ranní ptáče...ale zase manžel ho kolikrát vezme dolů a já si ještě chvilku přispím...ale to zase nedělám moc ráda, protože každý druhý víkend mám taky pracovní a to ho pak má manžel na starosti celý víkend v kuse, takže když mám volný víkend, tak chci, aby si taky trochu odpočinul...někdy je to složité, ale nestěžuju si , já si zase třeba nedovedu představit, že bych se vracela každý den nejdřív kolem páté, syn usíná kolikrát už po sedmé večer, tak to bychom toho asi moc neudělali ani se neužili...a o víkendu bych doháněla práci doma, na zahradě apod....no, všechno má svoje, že
|
|
|
|
| angrešt |
|
(30.9.2013 18:17:32)
Zefýr, to já občas taky
|
|
|
Podnikat v něčem, co je zároveň koníčkem, je hodně zrádné.
Ale je fakt, že s přibývajícím věkem a ubývajícími silami perfekcionismus poněkud slábne a občas už se k té polovičatosti zkouším uchýlit.
taky by mě zajímalo, co se s tím dá dělat, protože tohle je fakt děs
V její náručí
Štědrý den v Zoo OlomoucOlomouc 
Advent na KarlštejněBeroun 
Předsilvestrovský výstup na BrdoKroměříž 
Pražský Nový Svět pod rouškou nociPraha 1 
Tříkrálový průvod PrahouPraha 1 
Štědrý den v Zoo Olomouc
Advent na Karlštejně
Předsilvestrovský výstup na Brdo
Pražský Nový Svět pod rouškou noci
Tříkrálový průvod Prahou
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)