Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Jak já jsem ráda, že jsem jedináček.

Myslím, že klíčové je uvědomit si jednu věc: pro mámu prostě nikdy nebudeš "ta lepší dcera". Ani kdyby ses servala a upečovala k smrti, ani kdyby ses přetrhla ochotou. Nejlepší, co pro sebe můžeš udělat, je přestat v to doufat a přestat se o to snažit.
A pak může přijít perspektiva, kdy si určíš zdravé hranice toho, co jsi ochotna pro toho člověka dělat. Může to být plná péče, ne proto, že jsi její oblíbené dítě, ale třeba proto, že postarat se považuješ za správné (pokud to tak je). Může to být nějaká omezená jasně definovaná pomoc. Nebo nic z toho.
Ale celý to musí vycházet z toho rámce, že si plně uvědomuješ, že za to nedostaneš vděk ani uznání, že na straně mámy a sestry prostě nedojde k nějakému prozření a změně pohledu na Tebe, ani kdyby ses přetrhla a zničila.

Najdi svoje hranice. Hranice toho, co můžeš a chceš dávat tak, abys v první řadě myslela na svoje limity a svoje potřeby (tak jako to ony dělají celej život).

No jo, primární rodina je často zdrojem největší životní frustrace. Mám to taky tak.

Co už. Můj život je prostě jinde, pár kontaktů za rok vždycky trochu zabolí, ale snažím se je udržovat i tak.

Spravedlnost jsem nehledala asi nikdy.
To "neocenění", to i já vnímám podstatně, bohužel, ale chápu, že je to primárně můj problém a že "ocenění" nebo "vděk" nejsou nárokové. Vůči sobě ho už "si přeju" jen občas.

Mnohem víc mi vadí, že s tím odstřižením mě je odstřiženo i mé dítě. Tj. dívat se na fotky, jak brácha bere na hory všechny ségřiny děti a mého syna nikdy, je skutečně frustrující, obdobně jako že máti je brala na různé dovolené a mého syna nikdy. Trvalo hodně dlouho, než se syn zeptal, proč nikdy nebyl (na víkend, prázdniny) u babičky a že by rád (bylo mu možná 10, 12) - je pravda, že pak jsem to nadhodila (v podstatě ho k nim pozvala) a od té doby tam jezdí tak jednou - dvakrát za rok a problém to není, ale vždycky je to tak, že to "musím" navrhnout přímo já, i když letos že "může přijet" jsem se dozvěděla jen pár dnů předtím.

Mnohem víc jsem byla přijímaná babičkou a dědou, to bez diskuse. Myslím, že ostatními v rodině můžu být vnímaná jako protěžované vnouče z této strany. A asi to tak i opravdu bylo.

Jinak tedy myslím, že o tom, jak bude zajištěna péče o seniory, je třeba v rodině mluvit a vyjednávat předtím, než to reálně nastane. Taky si myslím, že není třeba v tomto smyslu spravedlnost, že objektivně může být ten, kdo může se starat víc (bydlí blíž, je třeba zrovna nezaměstnaný...). Taky si myslím, že se mají/mohou zapojit i jiní, než jen děti, zejména tedy vnoučata (zvláště dospělá). Rovněž že je třeba zvolit i trochu velitelský přístup, o některých věcech prostě nediskutovat a "objednat" je, zařídit... a předložit fakticky jako hotovku. V něčem naopak polevit a netlačit na pilu, ono na sklonku života už nemusí být všechno tak, jako dřív - na něco stojí za to se vykašlat, neřešit, nehrotit. Každá rodina to má jinak, tak to každá rodina řeší po svém, nic univerzálního neexistuje.

Já byla (hlavně z pohledu sester) mámin mazlíček vycházelo to z toho, že jsem byla mazlivé dítě, vždycky jsem se snažila uklidňovat spory, vždycky jsem byla v roli mediátora a v každém hledala ty důvody, proč dělá to, co dělá... a mamka jako jediná zase chápala, že nejsem bordelář ze zlé vůle, že jsem chaotik a veškerá snaha o řád je nad mé síly taky jsme k sobě měly hodně blízko, až za hranice racionálního světa, fungovala mezi námi určitá telepatie, což dost rozčilovalo a znervózňovalo zbytek rodiny, ovšem hodněkrát byli svědkem když se to dělo, takže popřít to nemohli
A pak jsem byla oblíbené vnouče pro dědečka, měl rád že jsem klidné dítě, co ho nikam nehoní, že dokážu zírat na větve stromů, na vodu nebo si čtu připomínala jsem mu jeho sestru, která zemřela mladinká... a měl pocit, že mi musí vynahradit babiččino chování (ta si ke mně našla cestu až v mé dospělosti)

Když ono je asi jednodušší být odstrkovaný chudák🙂
Já asi byla protežována tátou, který bohužel před skoro 20 lety zemřel. Tedy spíš jsme si rozuměli beze slov, měli podobný povahy - nesoutěžím, rád dlouho společně mlčím, obdivně čučím okolo sebe, jak to roste, jak to žije,...
Sourozenci (udatní, výkonní, zaměření na úspěch) tátu brali jako slabocha, já si čas s ním užívala.