Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Evelyn, kdy maminka zemřela? Vůbec nevím, zda jsem to přehlédla. Je mi to líto. A vlastně obdivuju, jak jsi to ustála s tou historií vztahů a "péče". Klobouk dolů.

Žženo, ok, rozumím.
Já jsem z velmi konvenční rodiny, kde všichni na všechny strany byli a jsou vlastní, tak si neumím příliš představit, jak to cítí lidé ze složitěji poskládaných rodin.
Myslím si, že by mě pokrevní kořeny zajímaly, ale jsou to teoretické představy.

Děkuju všem za účast

přemýšlela jsem, kdy jsem se dozvěděla, že mám někde jednu babičku, která zřejmě ani netuší o mé existenci... a nemůžu si vzpomenout, asi to prostě bylo "odjakživa"...
prostě jsem vždycky věděla, že matka mé maminky ji nechala v dětském domově, kde maminka vyrostla, že pak ji znovu kontaktovala, byla mamince i na svatbě, ale pak už o maminčin život zájem neměla a tak se s ní nikdo z nás nevídá... a s nikým z maminčiny původní rodiny... nijak mě to (myslím ) nepoznamenalo, nevnímala jsem to ani jako něco, co by se mělo dotýkat mne osobně (jako že vlastní babičku nezajímám)... tu paní jsem viděla jednou, čirou náhodou z auta, když jsme ji míjeli na ulici, dodnes si pamatuju, jak maminka pronesla "no hlavně že se točí kolem cizích dětí, ale vlastní ji nezajímají" (stála mezi několika dětmi) - tenkrát i já chápala, že ji to pořád mrzí, ale přiznám se, že moje pocity byly někde kolem mírného zájmu o tu paní... to mi mohlo být asi tak 7-8 let... pak jsme jednou náhodou viděli i nevlastního tátu mojí maminky (vzal si její matku, sám měl o něco staršího syna, když pak matka pláchla s nějakým chlapem, nějaký čas se staral obě děti sám, za pomoci maminčiny babičky, když pak umřela babička, maminka šla do domova), u něj jsme se všichni i zastavili, byl tam i jeho syn, který byl nadšený, že má "takové krásné tři neteřinky" a vzal nás do hospody a koupil nám tam každé ledové kaštany (zvláštní, jak jsou některé dětské vzpomínky v něčem tak přesné ), to mi mohlo být tak 10... ještě o něco později, určitě už po revoluci, jsem poznala maminčinu sestřenici, to byla fajn ženská, ale tak na chvilku pokecat, prodávala v jednom stánku, tak jsem se u ní párkrát zastavila... zbytek rodiny jsem nikdy neviděla, nemám potřebu na tom něco měnit
(tím nijak nerozporuju tvé rozhodnutí, celkem ho chápu, to jen že mě mimoběžně napadalo, jak to bylo u nás)

Ropucho,
děti nevědí, že je nevlastní. Mají ho za vlastního, když mají ve škole úkol na genealogii, píšou tam prostě tohoto (nevlastního) dědu. Kompletní informace, že je někde celá rodina, která je nechce, je za mne něco, co jim možná řeknu jako dospělým. Ale v sedmi letech jim to nijak neprospěje.