Jak si zachovat v rodině zdravý rozum?

Jsem mámou tři krásných dětí. V poslední době ale hodně nespokojenou, frustrovanou, nervozní. Celkové fungujeme jako každá normální rodina, ale já mám pocit, že melu z posledních sil. Nejmladšímu je 1 rok,ještě kojím, takže jsem už přes rok nespala celou noc, ale neberu to jako oběť, je to má volba. Poslední dobou mám velké deprese, nevyhledávám lidi, mám depku i z pošťačky nebo prodavačky, se kterou musím prohodit pár slov. Taky se mi často třesou ruce, mám návaly úzkosti, přes den cepuju děti, aby si uklidily, oblékly se, nehádaly se, pomohly mi, atd... Bohužel nereagují na první, druhý, často ani třetí prosbu (viz. včera jsem dceru (5 let) osmnáctkrát(opravdu nepřeháním) poprosila, ať jde utřít nádobí výsledek? -na první čtyři prosby neraguje, slyší mne, ale dělám že neslyší, na následující se vzteká a mlátí do stolu, ať už jsem ticho a nechám ji hrát si. Zvládla jsem to v klidu, ale uvnitř mě to stojí hrozně moc energie). Můj život se skládá hlavně z příkazů, prošení (večer je scéna, že chci, aby se převlékli do pyžama, ráno další scéna, aby se oblékli. To jsou jen střípky našeho soužití.Manžel je celý den pryč, doma nepomáhá, u stolu nezastrčí židli, neumyje nádobí, nezamete, prostě nic. Nikam nechodím, takže hlídat nemusí, jen občas doma, když určité práce nemohu zvládnout s nejmladším a to mi dává náležitě najevo, že už bych si dítě měla přebrat, protože přece "se mnou už být nechce, chce mámu". Každý večer, když děti usnou, jdu je pohladit a říkám si, že zítra už budu lepší máma, nebudu nadávat, vše budu řešit v klidu, ale ráno tom jedu zase. Občas před nimi hysterčím, ony brečí, já taky...
Když stojím u otevřeného okna, cítím, jak moc by se mi ulevilo, kdybych svůj život rázně ukončila. Svěřila jsem se mámě a řekla mi :"Hmm, ale ty si nedovedeš představit, jak já mám psychycky náročnou práci, jak já to mám těžké doma, jak já...". Jediná emoce, kterou cítím je, že nechci být na obtíž, ale vím, že bych svým odchodem ze života doživotně zranila mé děti a to nechci, nezaslouží si utrpení. Cítím se jak zvíře v kleci, která se stále více zmenšuje. Prosím Vás o Vaše zkušenosti, kde jste našli sílu jít dál. Ještě podotýkám, že sport, nebo koníčky nyní pro mne nyní nejsou řešením, nezvládám pobyt mezi lidmi, nejsem schopna soustředit se na souvislý text, nezvládám momentálně ani sama sebe. Děkuji předem za Vaše názory.