První dva roky jsme mluvili na děti každý svým rodným jazykem. Mezi sebou jsme mluvili, jak nás zrovna napadlo. Podle mě je důležité, aby děti měly kvalitní řečový vzor a širokou možnost aktivní i pasivní praxe v jazyce.
Znám celkem dost případů, kdy rodiče, jak píše Monty, vymýšleli kokotiny – a nezažila jsem, že by to dopadlo dobře. Když mluvili tvrdohlavě jazykem, který nebyl jejich rodný, děti měly neskutečně chudou slovní zásobu a omezené vyjadřovací schopnosti. Jazyk totiž zraje s člověkem a lidi používají pro různé příležitosti různé výrazové prostředky. U dětí, kterým rodiče vnutili jazyk, který neznali extrémně dobře od dětství, jsem měla pocit, že jim prostě sebrali kus dětství. Děti mluvily celkem slušně – zhruba jako omezený google translator.
Ve školce začaly chodit jednou týdně na angličtinu (vlastně jen konverzace) k bezvadnému rodilému mluvčímu a chodí dodnes. Zhruba v 7 letech jsem jim začala pouštět filmy v angličtině s titulky, prostě jsem jim zatajila dabing, protože bych ho nevydržela. Od 4. třídy mluví celkem normálně i anglicky, což je jejich 3. jazyk a zároveň první cizí (nerodný). Než se dožily gramatiky ve škole, samy si ji odvodily. Jediné, co neodvodily, byla některá nepravidelná slovesa
![~t~](/g/s/20.gif)
Aktuálně je jim 13, učí se 5. jazyk (poslední dva klasickým způsobem) a mezi sebou mluví jak Minions (matlají všechno dohromady, jazyk volí podle příležitosti obvykle z těch prvních 3, osoby, s kterou mluví, podle toho, co je aktuálně nejvýstižnější...). S ostatními lidmi jazyky spolehlivě oddělí a mluví celkem slušně. Velmi pečlivě rozlišují i příležitosti, kdy smí/nesmí mluvit sprostě.
Tenhle postup tedy můžu označit za osvědčený, bylo to celkem plánované a snažila jsem se vystříhat toho co jsem na vlastní oči (soukromě i pracovně) viděla, že nefungovalo, nebo že to děti poškodilo.
Zkráceně: v raném věku neničit děti nerodilými mluvčími, nezatajovat jim rodný jazyk rodiče a zřetelně oddělovat jazyky (spojovat je například s lidmi, situacemi atd.)